Možná budu mluvit emotivně, někdy trochu sprostě, jindy možná i útočně, ale vždycky naprosto pravdivě. Tak, jak to vnímám, vidím a jak to na mě dopadá.
Myslím si – a to zcela upřímně – že české HR je v prdeli. A nejen české, ale o tom teď mluvit nechci. Proč je v prdeli? Podle mě je to primárně nastavením společnosti jako celku. Ale když se na to podívám z toho byznysového pohledu, tak si myslím, že spousta majitelů, jednatelů nebo manažerů nemá zájem řešit HR víc než jenom v administrativní rovině.
A za druhé HR je řemeslo jako každé jiné. Stejně jako obchod. Převládá všeobecné přesvědčení, že jít dělat obchod může každý. Vždyť to přece není nic víc než mluvit o produktu nebo službě, kterou vymyslel někdo jiný.
NO NEMŮŽE!
Vím to z vlastní praxe. Ale myslím si, že v některých firmách si to začínají konečně uvědomovat.
Proč pak ale často vidíme, že HR dělá sám majitel (většinou kvůli nákladům), nebo je do téhle pozice, naplno nebo částečně, dosazen někdo z administrativní role, protože „HR může dělat každý a je to jenom administrativa. Anička je milá a ráda komunikuje s lidmi.“ A tak se z Aničky stane HR business partner.
Přitom si Anička možná vůbec neuvědomuje, že HR je daleko víc. Že by to měla být velice důležitá oblast pro každou firmu.
Znáte takové to „šťastný zaměstnanec, dobrý zaměstnanec“?
A proč si myslíme, že to není pravda?
A dělá šťastného zaměstnance to, že firma pořádá večírky, kde se všichni – s prominutím – vožerou, a samozřejmě často i víc? Každý už zažil nějaké to „řádění“ na firemních akcích.
Nebo dělá zaměstnance šťastným to, že má multisportku, příspěvky na brýle, nebo to, že ho šéf 3× týdně pozve na oběd?
Pro některé lidi je to fajn, potěší to. Ale často je to jen ta myšlenka „aspoň něco navíc, když už tady dřu“. Opravdu tohle je to, co chceme, aby si zaměstnanec myslel?
Já jsem přesvědčený, že ne.
Věřím, že kromě benefitů, párty a dalších věcí je pro většinu lidí důležité, že je někdo vyslechne, že jejich názor má váhu. Že je někdo upřímně pochválí. Že ví, proč vlastně tu práci dělají. Že jsou opravdovou součástí firmy.
Já osobně jsem před mnoha lety zažil začátek jednoho projektu, který se jmenoval „Cesta…“ (název firmy uvádět nebudu). Z celého milionového kolotoče, který byl možná myšlen dobře, jsem si odnesl jednu pozitivní a jednu negativní věc.
Ta pozitivní byla myšlenka (teď parafrázuji): „Pracuj ve firmě, jako kdyby byla tvoje.“ Ne nutně ve smyslu: makej od rána do večera a o víkendech zapomeň na život.
A ta negativní? Že vlastně nikoho nezajímá, kdo jsem a jak bych mohl být pro firmu užitečný jinak. A pozor – nemyslím, že to má vědět generální ředitel nebo majitel firmy. Má to vědět můj manažer nebo přímý nadřízený. A ten by s tím měl umět pracovat a měl by mít na to prostor. Například říct: „Hele, tenhle kluk má dobrý kreativní myšlení, zkusme menší rotaci ve firmě a dejme ho na dva týdny do marketingu.“ A vida – možná najdete člověka, který zná firmu tak dobře, že díky tomu prodá váš produkt přes marketing líp než specializovaná agentura.
Ano, i tohle je HR – vytvářet prostředí ve firmě, které lidi propojuje s její podstatou.
HR je i o tom hledat cesty, jak tu skládačku zaměstnanců správně poskládat.
HR je taky o tom říct manažerovi, že vlastně nehledá obchodního ředitele, ale zkušeného obchodníka, kterého ale motivujeme dostatečně třeba i platově, jako by to ředitel byl.
A když už jsme u toho – já tvrdím a budu to tvrdit pořád: Nejlepší obchodník není nejlepší adept na obchodního ředitele. Pokud mám obchodníka, který mi vydělává spoustu peněz, tak chci, aby jím zůstal. Dám mu klidně větší plat, než má obchodní ředitel. Dám mu dostatečnou volnost, aby to dělal tak, jak to umí nejlépe. Dám mu všechny prostředky, aby mi pořád vydělával peníze.
Ano, i o tom je HR – když umí managementu tohle říct a nastavit podmínky tak, aby to fungovalo.
A jak to má zvládnout někdo, kdo předtím pracoval na recepci? Možná ano, ale ve většině případů bohužel ne. Protože příběhy, které jsem slyšel od lidí z firem nebo od těch, co si hledali práci, mluví většinou o opaku.
Možná by HR mělo být víc než jen tabulky a procesy. Možná by mělo mít víc odvahy být lidské. Mělo by se přestat schovávat za fráze a začít dělat věci, které mají opravdový dopad.
A možná je čas o tom mluvit nahlas.
Protože HR je řemeslo jako každé jiné.